Jak to dopadá, když neuhlídáme čerta ve vlastní hlavě

Sobotní ráno. Těšila jsem se, jak si odpočinu, jak ten den nebudu nic řešit. Vydrželo mi to celých patnáct minut. Pak pípla smska: ‚‚Vážený zákazníku, máme pro vás dobrou zprávu. Vámi sledovaný výrobek je nyní na skladě v Brně.‘‘ Plány neplány, tohle byla skutečně dobrá zpráva, na kterou jsem čekala pekelně dlouho! V duchu jsem zamávala kafíčku, siestě i představě celodenního blaženého nicnedělání.

Švédové mě dostali – IKEA dostala přednost.

Před obrovským obchoďákem na obrovském parkovišti jsem zaparkovala obrovské půjčené auto. A pak jsem celý ten obrovský obchoďák prošla, abych zařídila obrovský nákup a následně se s obrovskou radostí opět ocitla na parkovišti. Inu, nebylo to úplně dopoledne podle mých představ, ale za tuhle hurá akci se můžu pochválit.

Moje nadšení lehce ochladlo, když jsem dorazila k autu. To ne a ne reagovat na dálkový ovladač. Že by to bylo jiné auto? Procházela jsem uličkami mezi auty, hledajíc podobnou siluetu. Cha, tady jsi! O kus dál jsem objevila stejný vůz. Nadšeně jsem zrychlila a už z dálky zkoušela auto odemknout. Nic. A tak jsem znovu přidala na rychlosti, chlácholíce se tím, že jsem asi ještě daleko. Moje naděje ale vyhasínala s každým dalším krokem. Ono typické cvaknutí se neozvalo ani ve chvíli, kdy jsem stála přímo vedle auta.

V hlavě se mi odehrála blesková smršť náhodných úvah.
Zapomněla jsem ho zamknout!
Někdo ho ukradl!
A dobře mi tak, jsem úplně blbá!
Nechat auto odemčené!
To se může stát jen mně!
Co si teď počnu?!
Musím zavolat policii!
Ti si řeknou, že nejsem normální!
A co teprve řeknu doma?!

Chtělo se mi brečet, padla na mě úzkost. Nejraději bych byla byla zmizela. Bezradně, bezúčelně, spíš abych dělala hlavně NĚCO místo NIC jsem se vydala zpátky k obchoďáku. A jak jsem si tak v hlavě přehrávala další a ještě horší scénáře, podívala jsem se na klíče, co jsem držela v ruce. Doteď si myslím, že tu ránu musela slyšet i moje maminka na druhém konci Brna. Takový šutr mi ze srdce dlouho nespadl. V ruce jsem držela klíče od svého vlastního auta. Žádný div, že je to půjčené neposlouchalo. Zpátky k autu jsem se nejspíš vznášela. Nebo jsem si tak minimálně připadala. A to cvaknutí, když jsem sáhla po správných klíčích? Hezčí zvuk jsem ten den neslyšela 🙂

Celou cestu zpátky jsem se smála. Sama sobě. Za to, že jsem si zase ochotně skočila na lep. Stačila vteřina, abych uvěřila, že je se mnou něco hóóódně špatně. A dalších několik naprosto nekonečných minut jsem strávila pod palbou ostré sebekritiky, která mě zcela paralyzovala. Měla jsem jasno v tom, co všechno už jsem stihla pokazit, přitom se nic z toho ve skutečnosti nestalo. ‚‚Nezamknutí’’, krádež, výsměch od policie, to všechno se stihlo odehrát jen a pouze u mě v hlavě.

Dobře mi tak, těch pár minut mi dalo lekci. Snad si na ni vzpomenu příště, až se mi přihodí něco podobného.

Možná si říkáte, co tím chtěl básník říct? Zajímá mě, jestli se vám někdy stalo něco podobného. Jestli se vám někdy přihodilo, že jste sami sebe vystresovali k slzám a k zoufalství? Že jste se utápěli v něčem, co se nejspíš teoreticky stalo nebo by se mohlo stát? Ten čertík v naší hlavě je potvůrka. Číhá na chvilku, kdy znejistíme. A pak se vytasí s tragickými scénáři. My se vyděsíme ještě víc a ztrácíme spojení s realitou. Utápíme se v něčem, co si jen představujeme. V lepším případě běháme po parkovišti a cloumáme s auty, v horším případě ječíme na děcka, rozvádíme se s partnerem, v nejhorším případě zahazujeme vše, co jsme roky budovali. Ať už mi všichni dají pokoj!

Asi se teď ptáte, co s tím?

Jedna možnost je ve scénách dál pokračovat. Ale to se vám možná nechce, jinak byste nedočetli až sem. Takže, co tedy? Zastavte se, převezměte kontrolu nad svým tělem, dopřejte si pár hlubokých nádechů a výdechů. Klid, není třeba vyvádět.

Ten pocit, když zjistíte, že nic z toho, co se vám ještě před vteřinou honilo v hlavě, se nestane, je prostě báječný.

Pomůžu vám vyřešit problémy v partnerských vztazích, v rodičovství, s kolegy, se šéfem ale i s tchýní... REZERVUJTE SI SCHŮZKU ZDARMA