Kdysi dávno mi řekla jedna kamarádka, že okolo potomka v pubertě musí člověk chodit po špičkách a nesmí na něj moc mluvit. Vůbec jsem tomu nerozuměla, neuměla jsem si to představit. A nerozumím tomu ani dnes. V seriálech a filmech (jako jeden příklad za všechny mě napadá slavná Americká krása) jsou možná pubertální děti vykreslené většinou jako bytosti, které dělí od vlastní rodičů překážky sporů a nepochopení. Osobně mám však za to - a nemyslím si, že je to jen naivní pohled optimistické matky - že vzdalovat se od rodičů je to poslední, oč děti ve složitém období dospívání ve skutečnosti stojí.
Naslouchejte a budete vyslyšeni
Puberta je období náročné nejen pro nás, ale především právě pro děti. A zároveň je to i velmi inspirativní a vtipné období. Ráda poslouchám synovy úvahy o životě, jeho nápady (i ty dost šílené), jeho názory - které má téměř na vše - protože mít názor a říkat ho hlasitě je základ 🙂 Naslouchám, občas k tomu něco řeknu, a hlavně si užívám společného času, kterého není mnoho. Protože trávit čas s rodiči je v pubertě něco, co zavání nudou jako Brno.
Cože?
Není tu rozpor mezi tím, co uvedla hned na začátku?
Že děti o žádné vzdalování nestojí?
Není. Chodit kolem něj po špičkách mě nikdy nenapadlo. Nechtěla bych to tak. A myslím, že ani on ne. Máme na sebe stále méně času - úměrně tomu, jak si jde stále více svojí cestou - ale v těch vzácných chvílích mu věnuji maximum pozornosti. Říkám mu svoje postřehy, svůj pohled na věc. Pak o nich diskutujeme. Je to o poznání účinnější postup, jak dospívajícímu předat nějaké zkušenosti, než bez "zahřátí" vnucovat jakékoliv své rady.
O ty totiž nikdo nestojí.
Nejspíš to ze svého mládí znáte sami.
Sama si vzpomínám, jak jsem v pubertě nosila - klidně při minus deseti - letní tenoučké kalhoty, protože jsem byla skálopevně přesvědčená, že jedině v těchto kalhotách nevypadám trapně. Doma mi milionkrát mohli říkat, že to opravdu nejsou kalhoty do zimy. Neslyšela jsem. A vůbec mi nevadilo, že jsem kolikrát vůbec necítila chladem stehna.
Balast (ne)zbytných připomínek
Samozřejmě, že o něj mám obavy, samozřejmě, že bych mu nejradši předala všechno, co "vím o životě", všechny své zkušenosti, vykoupené nesčetným množstvím zakopnutí a pár solidními pády. Jako každý rodič chci, aby byl můj potomek šťastný, aby si život zbytečně nekomplikoval.
Jenže on o mé zkušenosti nestojí. Chce svoje vlastní, ne ty moje.
Konečně, v pubertě má člověk dojem, že žádné rady už ani nepotřebuje. Má patent na rozum, cítí se dospělý. Má svůj jasný pohled na věc. Z pohledu dospělých pak často dělá nepochopitelné věci. Ale - ruku na srdce - nestává se vám samotným, že sami sobě s odstupem tří, pěti, deseti let občas nerozumíte? 🙂
Berme děti jako parťáky. Rozlišujme, co je opravdu důležité, a na čem naopak zas tak nezáleží, a tudíž je zbytečné vytvářet kvůli tomu opakovaně "vlny". (Nemálo jsem se staršímu synovi napřednášela o nepořádku v pokoji, byla jsem přesvědčená, že se to nikdy nezlepší. Když dnes přijedu na návštěvu k němu "do vlastního", div se nemusím zouvat už na chodbě.)
Jakkoliv to zní jako klišé, berme děti jako parťáky. Nezahrnujme je nevyžádanými radami. Užívejme si společný čas. Mluvme otevřeně o svém životě, o svých chybách (fakt je důležité, aby věděli, že chyby dělají úplně všichni), o tom, co prožíváme, co nás baví a z čeho máme radost.
A hlavně s láskou naslouchejme. Jen tak můžeme zaznamenat, že je něco opravdu špatně a včas tomu zabránit.
Nedávno mi jedna klientka povídá: "Jsem ráda, že na vás vidím, že se puberta vlastních dětí dá přežít." Inu, taky mě to stálo trénink. Ale dá.
Přijďte si se mnou promluvit, pokud vás trápí soužití s vaším puberťákem. I čas dospívání si můžete užít, nejen přežít.