Moje maminka má kamarádku, říkejme jí třeba Anežka. Anežka je z těch lidí, kteří se za každou cenu snaží všem vyjít vstříc. Nevadí, že se jí to až tak úplně nehodí nebo že nemůže. Vždycky to nějak udělá a dotyčným vyhoví. Nespočítám, kolikrát jsem nad tím slyšela maminku bědovat, nemám tušení, kolikrát Anežce vysvětlovala, že takhle fungovat nemůže.
Aby se pak zase jednou (dvakrát, třikrát...) historie opakovala.
"Já jsem s ním šla na procházku, aby si nemyslel, že už se s ním nechci vídat."
"Pozvu ty nevlastní děti na Vánoce, aby si neřekly, že jsem na ně naštvaná."
Nikdy se nezapomene okolí jakoby omluvit. Vždycky najde vysvětlení pro to, proč musela to a tamto. Když jsme se o tom s maminkou bavily, dospěly jsme k tomu, že všechny ty věci, které Anežka pro ostatní dělá, vlastně dělat chce. Činí jí radost. Má za to, že je to tak správně. Ale že na to doplácí ona sama a často v zájmu ostatních jedná proti své vůli? Anežčině nátuře tento přístup dost možná vyhovuje.
Jenže ne každý dokáže "přístup Anežka" přijmout za svůj. Ani by neměl. A přesto je nás takových Anežek víc, než je zdrávo.
Jedna otázka může všechno vyřešit
Poznali jste v řádcích výše něco málo ze sebe?
Děláte věci, které nechcete?
Obhajujete si pro sebe, proč děláte věci, které dělat nechcete?
Nebo snad obhajujete sami sebe před svým okolím?
"Ale já to musím udělat, protože..." Je víceméně jedno, co dosadíte na místo teček. Pokud se vám z libovolných důvodů nechce/nemůžete/nehodí se vám to, jdete sami proti sobě.
Přitom je tak jednoduché si položit prostou otázku: "Opravdu to chci udělat?"
Pokud ano, není co řešit. Máte v ruce argument, který obstojí před vámi samotnými i před vaším okolím. I kdyby se mu to nakrásně ani trochu nelíbilo. Sebemenší nejistota nebo snad nechuť je pro vás naopak signálem k tomu, abyste své příští kroky raději zvážili.
A pokud vám snad přichází jako první na mysl staré známé "Co by na to XYZ řekl/a?", okamžitě vemte nohy na ramena.
Nezajímá vás, co by řekl kolega, kdybyste mu nevyšli vstříc, co by řekl kamarád, kdybyste s ním nešli ven, co by řekl váš potomek, kdybyste kvůli únavě odmítli hlídat vnouče...
Přesně toto nastavení vede do slepé uličky, která se vždycky obrátí proti vám samotným. Pak jste vyčerpaní, unavení, frustrovaní. A máte pocit, že pořád jen něco musíte. Právem, protože to tak je. Smutné je, že se do této pozice stavíte dobrovolně (ano, dobrovolně!) úplně sami.
"Opravdu to takhle chci?" je naprosto kouzelná formulace. Když si na ni včas vzpomenete, máte napůl vyhráno. Říct "ne" dotyčnému je pak hračka, třebaže se vám to na začátku nezdá.
Promiň, nemůžu.
Promiň, něco mám.
Promiň, nechci.
To poslední vyžaduje největší kuráž. Ale stojí to za to. "Ne" je totiž cesta ke svobodě, únik před útlakem. Ostatních i nás samotných.